The reasons why Ivan Komárek and Aldin Popaja are exhibiting together might not be immediately apparent, but they are logical and deep-rooted all the same. Their paths in life and art began differently, in different places, but circumstance (training at a boxing club together) and a mutual affinity in their outlooks brought them together. The series of their joint exhibitions taking place at several venues in Bosnia and Herzegovina is their first major collaboration, and conceived as the dialogue between two highly distinct artists it has much to communicate to viewers.

Ivan Komárek (born 1956 in Prague) belongs to the generation of artists who first made an impact on the Czechoslovak art scene during the second half of the 1980s, a time when the loosening grip of totalitarian ideology coincided with the emergence of young artists determined to formulate their own specific visual language and engage in greater public discussion. Their artistic expression was in many cases based on playful and ironic quotation of historical styles, although in contrast to comparable Postmodernist ‘hallmarks’ in the West their work was never far from an existential tone. They reflected on contemporary issues using the symbols and allegories of a personal and intimate kind of mythology. Komárek soon established a unique place among his contemporaries with his expressive, plastic figural idiom. Instead of devising mythological messages, he devoted himself to portraying the magical sensuality of everyday life. It is an endlessly fertile area of exploration that, more than twenty years later, continues to provide him with startling new ideas. In Komárek’s pictures, the human body becomes a kind of visual laboratory as he searches for ways of expressing psychological states and human relationships. The arena in which his figures find themselves is highly physical and often sexually charged. The grotesque exaggeration of the human body, which is revealed to us in the most intimate detail, brings to the surface all the complexities and desires that otherwise remain hidden behind the rituals and formalities of ‘civilised’ society. Komárek effectively creates a plastic theatre whose bizarre ‘otherness’ isn’t focused away from reality but, on the contrary, a faithful mirror of real human states. Sometimes this theatrical ‘podium’ has extended out into the real space of the viewer in the form of assemblages, reliefs and even installation. The strongly tactile quality of his work is not simply a conceptual aim but is integral to the actual process of creating it; Komárek has used a wide variety of techniques and materials in the past, and his enjoyment at trying out new approaches is one of the reasons why his pictures come across in a fresh and direct way. Ivan Komárek’s view of humanity is often humorous, sharply ironic, full of curiosity and, despite its characteristically explicit ‘adult’ themes, possibly also tinged with a sense of nostalgia for the cognitive adventure of childhood.

Aldin Popaja (born 1971 in Jajce) could be described as someone who lives between two worlds. A native of Bosnia and Herzogovina, he was profoundly affected by the human tragedy of the violent break-up of Yugoslavia during the early 1990s. He studied from 1995 to 2000 at the Prague Academy of Art, Architecture and Design, where he continues to work as the assistant of Stanislav Diviš at the studio of monumental painting. For more than a decade, therefore, his Bosnian identity has been confronted (and possibly enriched) by a second culture, that of the Czech Republic.  The word ‘identity’ is important here, because it lies at the heart of what Popaja deals with in his art. Having personally witnessed the brutality of military conflict, he has the hard-earned knowledge of the real meaning of human identity, human relationships and human values. Whereas other artists might speculate on human situations from their ‘comfort zone’, Popaja’s human themes have an authenticity and validity arising from harsh experience. His visual language is that of sharp realism, almost hyperrealism. His skill at painting images with near-photographic accuracy is, however, not an end in itself. We should not in fact be asking ourselves what he is painting but why, because every picture he paints has a clear reason, a theme that inspires and motivates him. Beginning with the ‘nucleus’ of members of his own family (including his self-portrait making the family complete), Popaja focuses out into the society around him, representing specific lives while also reflecting on broader issues of social behaviour. His series of large canvases entitled ‘Party in Jajce’ presents wide-angled views of pubs which at first glance suggest a scene of movement and interaction we might find anywhere around the world. A closer look tells us that something is missing from the familiar pub atmosphere, however: instead of laughter and a sense of togetherness there is a strange sense of collective solitude, a kind of communication disorder bringing people together in an unthinking mass. The beer, wine and cigarettes remain in sharp focus like a forlorn still life, while the blurred human figures move like sleepwalkers, anonymous spectres whose behaviour is wholly unpredictable. Slowly we realise that Popaja is examining the syndrome of crowd hysteria, the process by which individual conscience is dissolved in blind fanaticism and the human being merely becomes part of a primitive organism fuelled by hate and intolerance. Using the symbolic motif of the Bosnian party, therefore, he alludes to the universal danger of cynical manipulation in human society.

Both Komárek and Popaja are artists who put questions of humanity at the core of their work. It is not so much the sphere of the individual that interests them as interpersonal space, which they deal with in their own characteristic way – Komárek on the dividing line between light humour and darker sexual tension, and Popaja in the slender gap between apparent innocence and latent evil. Together, their monumental figures continue the age-old story of art symbolically revealing man to man.

Richard Drury

Důvody, proč spolu vystavují Ivan Komárek a Aldin Polana, nemusejí být hned zřetelné, ale jsou i přesto logické a hluboko zakořeněné. Jejich životní a umělecké cesty započaly odlišně, daleko od sebe, ale okolnosti (společný trénink v boxerském klubu) a vzájemná spřízněnost jejich postojů je sblížily. Současná společná putovní výstava, která se koná v různých městech Bosny a Hercegoviny, představuje jejich první náročnější spolupráci; tato prezentace je koncipována jako dialog mezi dvěma osobitými umělci, a proto má mnoho co sdělit divákům.

Ivan Komárek (narozen 1956 v Praze) patří ke generaci umělců, kteří výrazně ovlivnili českou výtvarnou scénu během 2. poloviny 80. let 20. století, v době, kdy nastalo postupné uvolňování totalitní ideologie a současně probíhal nástup mladých umělců, odhodlaných zformulovat vlastní specifickou vizuální řeč a zapojit se do širší veřejné diskuze. Jejich umělecký projev byl v mnoha případech založený na hravé a idylické citaci historických stylů, ačkoliv na rozdíl od srovnatelných postmoderních rysů na západě se jejich tvorba nikdy příliš nevzdalovala od existenciálního podtextu. Reflektovali aktuální otázky používáním symbolů a podobenstvím osobní, důvěrné mytologie. A tak Komárek záhy zaujal nezaměnitelné místo mezi svými vrstevníky expresivním, plastickým, figurálním slovníkem. Místo toho, aby vytvářel mytologická sdělení, věnoval se zobrazování magické smyslnosti každodenního života. Jde o nekonečně plodnou oblast zkoumání, která dnes, po více než dvaceti letech, stále poskytuje překvapivé, nové představy. V Komárkových obrazech se lidské tělo stává vizuální laboratoří při jeho hledání způsobů, jak vyjadřovat psychické stavy a lidské vztahy. Aréna, ve které se jeho postavy ocitají, je výrazně fyzická a mnohdy sexuálně nabitá. Groteskní figurativní nadsázka, při které je lidské tělo odkryté do nejintimnějšího detailu, vynáší na povrch veškeré složitosti a touhy, jinak skryté za rituály a formalitami takzvané „civilizované“ společnosti. Komárek vytváří fakticky plastické divadlo, jehož zvláštní „jinakost“ nesměřuje kamsi pryč z reality, ale naopak je věrným odrazem skutečného lidského bytí. Někdy toto divadelní „pódium“ vyčnívá do reálného prostoru diváka, v podobě asambláží, reliéfů a dokonce instalace. Silně taktilní povaha jeho tvorby není pouze koncepčním záměrem, ale je přímo součástí samotného procesu jejího vzniku: Komárek již uplatnil širokou škálu jednotlivých technik a materiálů a jeho vychutnávání si každé zkoušky nových postupů je jeden z důvodů proč jeho obrazy působí tak svěže a bezprostředně. Komárkovo nazírání humanity je často humorné, ostře ironické, plné zvědavosti a navzdory vysloveně „dospělým“ tématům možná také obsahuje jistou nostalgii pro dobrodružné poznávání dětství.

Aldina Popaju (narozen 1971 v Jajci) je možno popsat jako někoho žijícího mezi dvěma světy. Rodák z Bosny a Hercegoviny byl hluboce zasažen lidskou tragédií násilného rozpadu Jugoslávie během 1. poloviny 90. let  20. století. V letech 1995 – 2000 vystudoval VŠUP v Praze, kde dodnes působí jako odborný asistent Stanislava Diviše v ateliéru malby. Po více jak 10 let se jeho bosenská totožnost konfrontuje (a je možná obohacována) i kulturou České republiky. Slovo „totožnost“ je zde klíčové, protože je představou podstaty toho, čím se Popaja ve své tvorbě zabývá. Po osobních zkušenostech brutality vojenského konfliktu si těžce vydobyl vědomí o skutečném významu lidské totožnosti, lidských vztahů a lidských hodnot. Zatímco jiní umělci ze své „zóny pohodlí“ pouze spekulují nad lidskými situacemi, Popajova tématika má skutečnou autenticitu a platnost pramenící z tvrdé skutečnosti. Jeho obrazová řeč spočívá v ostrém realizmu, až hyperrealizmu. Autorova dovednost při malbě obrazů se skoro fotografickou přesností není samoúčelná. Neměli bychom se ptát co maluje, ale proč, neboť každý obraz, který maluje, vychází z jasného odůvodnění, z tématu, které jej inspiruje a motivuje. Počínaje  „jádrem“ příslušníků jeho vlastní rodiny (včetně vlastního autoportrétu, který naplňuje celek rodiny), Popaja se soustřeďuje ven do okolní společnosti, zobrazuje specifické životy, přitom reflektuje širší otázky společenského chování. Jeho série rozměrných pláten pod názvem „Mejdan v Jajci“ představuje širokoúhlé pohledy do hospody, které při prvním pohledu naznačují pohyblivou a interaktivní scénu, kterou lze jistě najít kdekoliv na světě. Bližší pohled nám však prozrazuje, že ze známé hospodské atmosféry něco vlastně chybí: místo smíchu a pocitu pospolitosti panuje zvláštní tušení společného osamocení, jistá komunikační disfunkčnost, která lidi slévá v nemyslící masu. Pivo, víno, cigarety se v ostrých obrysech jeví jako nešťastná zátiší, zatímco rozmazané lidské figury se pohybují jako náměsíčníci, anonymní přízraky, jejichž chování je zcela nepředvídatelné. Postupně si uvědomujeme, že Popaja kriticky hodnotí syndrom davové hysterie, proces, kterým se vědomí jednotlivce rozpouští v zaslepeném fanatismu a lidská bytost se stává pouhou součástí primitivního organismu poháněného nenávistí a intolerancí. Použitím symbolického motivu bosenského mejdanu poukazuje na obecné nebezpečí cynické manipulace v lidské společnosti.

Komárek i Popaja jsou umělci, pro které problematika lidskosti stojí u zrodu jejich tvorby. Nezajímají se tolik o sféru jedince, jako spíš o mezilidský prostor, jímž se zabývají každý svým originálním způsobem – Komárek se pohybuje na hraně mezi odlehčujícím humorem a temnějším sexuálním napětím, zatímco Popaja se pohybuje v tenké výseči mezi zdánlivou nevinností a skrytým zlem. Společně jejich monumentální figury aktualizují odvěký příběh umění, symbolicky odkrývající člověka člověku.

Richard Drury