Je tomu už 25 let, co jsem se poprvé setkal s Ivanem Komárkem. Bylo to v armádě. Jako student filosofické fakulty jsem s kolegy z výtvarné akademie i dalších uměleckých oborů trpěl uprostřed vojenské techniky, kterou jsme se měli naučit ovládat. Malíři a sochaři si svůj úděl snažili ulehčit výtvarnou činností přímo na místě. Již tehdy jsem si dobře všiml Ivana, jeho robustního a přitom velmi pokorného přístupu ke všemu okolo něj. Bylo to zábavné, byl v tom kus ironie a sebeironie, ale především v tom byl nezničitelný duch umění, úžasné světlo v pochmurné atmosféře komunistické mašinérie.

Naše životní osudy se pak rozešly. Na chvíli se protnuly, když umělci ze skupiny BOXART, jejímž členem Ivan byl, začali pomáhat lidem z Bosny a Hercegoviny. Nejen svými obrazy a instalacemi, ale zejména konkrétními činy. Každý hlas ve prospěch míru v Bosně a Hercegovině, každá výstava, jakákoliv podpora uprchlíkům byly tehdy dobré.

Ivan se mezitím stal uznávaným, výrazným umělcem se svébytným stylem, v němž však zůstala zachována ona zvláštní směs konkrétnosti a citlivosti, jíž si mne získal hned na samém počátku našeho přátelství.

Velkou zásluhou BOXART a především vůdčí osobnosti této skupiny Jiřího Sozanského byl příchod Aldina Popaji a dalších několika bosenskohercegovských studentů do Prahy. Aldin v Praze dostudoval a našel zde svůj druhý domov. Dnes předává své znalosti dalším generacím umělců na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, jedné z nejstarších škol tohoto druhu v Evropě. Aldin se již pevně usadil v povědomí české veřejnosti jako umělec, v němž se snoubí originální přístup s citlivostí a unikátní fantasií, kterou si přinesl ze své vlasti.

Ivan a Aldin se stali přáteli. Spojilo je umění a události, jež tolik poznamenaly Bosnu a Hercegovinu, ale vlastně i celý náš svět. Ač velmi různí ve výtvarném stylu, jsou si velmi podobní – alespoň v mých očích – ve vnímání světa a přístupu k němu. V osobách Aldina a Ivana se tak symbolicky, ale i fakticky prolíná hluboká a tradiční vzájemnost české a bosenskohercegovské kultury. Bylo tomu tak v dobách dávno minulých, je tomu tak v současnosti a pevně věřím, že nám to vydrží i v budoucnosti.

Proto jsem také tolik rád, že Ivan a Aldin vystavují společně. Jejich práce a vystoupení v galeriích Bosny a Hercegoviny se stávají jasným příkladem neutuchajícího a vzájemně se obohacujícího dialogu mezi našimi zeměmi a lidmi.

Jiří Kuděla, velvyslanec ČR v BaH