Výstavu bosenského malíře Aldina Popaji pořádá Galerie Klatovy od 3. září do 31. října. Tady lze plně pochopit její vnitřní provázanost s knihou povídek bosenského spisovatele Adina Ljuci Vytetované obrazy (přeložil Filip Tesař, vydalo nakladatelství Arbor vitae, Praha 2005, 151 str.). Jak uvádějí sami tvůrci, představují ve dvou médiích dvě roviny reflexe bosenské minulosti.

Z Domažlic, tradičního města kdysi hrdých, v sobě pevně stojících a neovlinitelných Chodů, jsem se na své cestě vydal do Klatov. Na rozdíl od jiných menších měst, kde prosklené vývěsky na ulicích často nezměnily vlastníka a shlížejí z nich stejně vykrmené a možná dokonce ty samé tváře jako před revolucí, uvítala mě tady, jakmile jsem vstoupil do města, naopak vývěska Konfederace politických vězňů. A přitom mi svitlo: Tady se zaujímá postoj, nenechávají se tu vláčet proudem, který je, ať už se zaklíná přítomností a jejími okolnostmi a potřebami sebelíp, vždy především proudem permanentního zapomnění.

Na té vývěsce byly v krátkosti odvyprávěny tři příběhy lidí, kteří se kdysi nenechali zlomit strachem a bojovali proti německým okupantům, buď na frontách druhé světové války, nebo v domácím odboji. O pár let později však podlehli vlastním lidem, pro něž za války riskovali své životy a kteří je teď nutili pracovat pro komunistický režim a novou okupaci. Z vývěsky znějí slova jednoho z nich, kterého jeho spoluobčané, získaní nyní pro práci v komunistické Státní bezpečnosti, dohnali nakonec k sebevraždě. V dopisu na rozloučenou píše, že nemůže přestat být čestným a svobodným člověkem, že svoboda je mu něčím jako vzduch a voda. Pookřál jsem při těch slovech a uvědomil si možná směšnou tautologii: Toto město je městem lidí, žijí a žili zde lidé. Ten silný zážitek mi měl být jen nádavkem k tomu, za čím jsem do Klatov původně přijel a kvůli čemu jsem vlastně také začal psát tento text.

Jajce

Výstava Aldina Popaji, nazvaná po jeho rodišti v Bosně lakonicky Jajce, je jednou z těch velkých retrospektivních výstav, které se v Klatovech znovu a znovu daří uskutečňovat, aby tak bylo stále více zřejmé, že může a mělo by být více center než jen Praha, Brno či nedaleká Plzeň. Tu výstavu jsem začal procházet od konce. V bývalém kostele sv. Vavřince je na pěti velkých obrazech o formátu 200x300 cm vymalován Mejdan v Jajci. Popaja jej maloval s použitím hyperrealistických prvků podle fotografií, jež při masovém mejdanu v jakési bosenské restauraci nasnímal dlouhou expozicí z fotoaparátu na stativu. Lidské postavy jsou tak jen barevnými, éterickými šmouhami a přízraky, vznášejícími se mezi strnulými konturami, které vytváří moderně do žlutohněda vykachlíkovaná a vymalovaná prostora s plastovými bílými stolky a fialovými židlemi. Na stolcích jsou v ostrém protikladu k éterickým a efemérním zjevům lidí až neskutečně zřetelné lahve piva a vína, talíře s nedojedeným jídlem a krabičky cigaret, na nichž leží zapalovače. Vyzněním je však nakonec především jistá neskutečnost lidí: lidské postavy mezi stolky a za stolky jsou tím rozmazanější, čím rychleji se pohybují. Jejich pestrá a jaksi do prázdna zářící změť se místy slévá jakoby do jediného toku, připomínajícího divoký proud horské řeky, jež se přes kameny řítí kamsi dolů. Jsou v tomto reji i hluboké karmínově červené až černé prohlubně. Popaja v doprovodném textu k obrazům říká, že zachycují přesně takový mejdan, na jakém znovu, tak jako na mejdanech před válkou, dochází k vystupňování nálad a emocí, které se pak snadno přelije do rádoby sbratření, v němž vzniká bezhlavá masa, schopná všeho. Tady, před výstavou kolekce Mejdan v Jajci, se i díky tomuto komentáři koncentruje téma celé Popajovy výstavy a je tu zřejmý i důvod, proč se nakonec celá může jmenovat Jajce, tedy jako ono bosenské městečko, na které Popaja nemůže zapomenout stejně jako na válku, která tam pro něj vznikla a pak ho odtamtud vyhnala.

V další části výstavy, která je umístěna v galerii U bílého jednorožce na náměstí, je shromážděna celá prehistorie kolekce obrazů Mejdan v Jajci. V jedné místnosti je tu k vidění bývalá Popajova diplomová práce, s níž po svém útěku z obleženého Sarajeva, kde dva roky studoval malířství, ukončil studium na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Jmenuje se Šťastná bosenská rodina. V jakési místnosti uvnitř symbolického domu, ze všech stran, zvenku i uvnitř, polepeného třemi tisíci oxeroxovaných fotografií z života Popajovy rodiny v Jajce před válkou i během ní, visí pět velkých pláten s portréty Popajovy rodiny, včetně jeho autoportrétu. Především pohledy všech hyperrealisticky zpodobených postav, ale i strnulé koutky jejich úst, které by se mohly skoro usmívat, v sobě tají zvláštní, neproniknutelnou tvrdost a svědčí tak nejlépe o tom, co znamená přežít válku a být, jak by se tedy řeklo, „šťastnou bosenskou rodinou“. V doprovodném textu Popajův souputník, básník a spisovatel Adin Ljuca, také mladý emigrant z Bosny, jenž stejně jako Popaja prožil příchod i frontu bosenské války, píše, že se tu vyjadřuje sice subjektivní, ale zcela ne¬odvratný pocit, že válka jednou prožitá nikdy nekončí, že tato válka tu dokonce vždy již byla. Stačí se jen zadívat na ty nesčetné výjevy z rodinných oslav a z kaváren, mezi které se zamíchalo těch pár fotografií členů rodiny i jejích přátel, tentokrát již ale v maskáčích na frontě. V tom organickém a zdánlivě až samozřejmém propletení obou kontextů to musí být již každému zřejmé. Ale možná je v tvrdosti a neproniknutelnosti pohledů portrétů vidět také pevné přesvědčení žít dál.

V ostatních místnostech této druhé části výstavy se Popaja již věnuje městu samému a anonymním lidem v něm. Fotografie a grafiky zachycují v černo¬bílém, jakoby novinovém tónu zhroucené kontury města ve svahu nad vodopádem řeky. Kromě celkového pohledu na město poskytují také průhledy do jeho uliček a koutů. Barevně jsou vždy jedním tahem štětce domalovány chybějící střechy ruin či celé chybějící stavby jako třeba mešita na rozcestí. Stejně tak i lidé ve městě jsou buď takovými barevnými šmouhami, anebo dvojplošnými siluetkami, které stojí před fotografiemi města a jsou polepeny novinovými zprávami. Není o nich zřejmé, jestli to jsou siluety těch, kdo to všechno prožili a nyní se do města vracejí, nebo těch, kdo ve městě přežívají již jen jako stíny lidí, kteří se do něj už nikdy nevrátí. Město samo, jak upozorňuje Popajův komentář, kdysi plné starých staveb křesťanských i osmanských, se nyní stalo historické jiným způsobem: něco se tu stalo, došlo tu k něčemu, co přervalo každodenní život a změnilo jeho prostředí v trosky – podobně jako v jiném bosenském městě, o kterém již zmíněný Adin Ljuca v jedné ze svých povídek píše, že z něho jednoho dne zmizeli všichni žebráci a stará teta, znalá lidských životů a jejich historií, k tomu mohla poznamenat jen: „Město, které opustí žebráci, čeká velké neštěstí.“

Vytetované obrazy

Ljucovy texty, o nichž byla již zmínka, nejsou jen doplňkem výstavy, ale jsou spíše jakousi její druhou částí. Vernisáž byla zároveň pojata jako uvedení knihy jeho povídek Vytetované obrazy. Popaja se ovšem na knize také spoluúčastní jako ilustrátor, který do ní poskytl několik autorských tisků grafik patřících ještě k Mejdanu v Jajci. Je tu však ještě ten nejpádnější příznak souvislosti Ljucovy knihy s jeho výstavou: Ljucova kniha je připnuta na místě, kde by jinak mohl viset poslední obraz výstavy, a stává se tak symbolicky jejím pokračováním. A skutečně, jsou v ní doplněny některé kontexty a obsahy, které jsou z Popajových instalací buď zřejmé jen zčásti, anebo ještě vůbec ne.

Ljucova kniha povídek opisuje v sobě završený kruh, na jehož konci se dopoví, co bylo vysloveno na začátku. Všechny jsou vyprávěny z pozice uprchlíka, který prchá před válkou a usadí se v Praze. Je hermeticky uzavřen do sebe a nikomu nedovolí, aby se k němu přiblížil. Ode dne, kdy mu do zákopu vletěl granát, mluví, jen když je to nezbytné, dozví se na jedné z prvních stránek čtenář. Pobyt v Praze je našemu hrdinovi úkrytem, stejně jako pobyt v cizí řeči, jejíž slovíčka lze libovolně skládat a kombinovat do vět bez citu. Tento úkryt je skrýší někoho, kdo tu není doma, kdo není doma nikde – jen tam, kam už se nikdy nechce, protože nemůže vrátit. Náš hrdina potkává spoustu svých krajanů, poznamenaných týmž či podobným osudem: Válka v nich žije dál, v každém jiným způsobem, skrze jiný příběh, každý viděl víc, než měl, a nese to s sebou dál. Náš hrdina je tlumočníkem na psychiatrii, kde jeho krajanům pomáhají čeští lékaři a asistenti. Poznává takto, ale i přes svá zaměstnání a studium komparatistiky na Karlově univerzitě, stále více české prostředí. V jedné chvíli tu má také zážitek, jehož líčení se přímo protne s Popajovými obrazy z „Mejdanu v Jajci“. Když jde na silvestrovský mejdan, konaný na psychiatrii, prochází ulicemi plnými vypjatých emocí, z nichž v opileckém bratření vznikají nepravé vazby mezi lidmi – ty samé, jaké i on zná z doby vzniku války v Bosně. Navíc všude znějí výbuchy pyrotechniky, které mu okamžitě evokují dělostřelbu z fronty. Musí jít rychle pryč a na oslavu dorazí ještě v šoku.

Povídky, které z pozice nestylizovaného suveréna střídmě a se sžíravým vtipem líčí další a další životní peripetie běžence v Praze, obsahují stále více retrospektiv, jež vysvětlují, co předcházelo momentu, kdy do zákopu vletěl granát, a co přesně se dělo potom. Těžiště se tak zvolna přesouvá z reality Prahy zpět do města Maglaje v Bosně, mezi příbuzné a jiné jeho postavy, dále pak do Záhřebu, kam náš uprchlík odešel z fronty a odkud poté emigroval. V pohledu zpět se líčí život jedinců ve válce a ve válkou obležených městech a především svérázné postavy, jejichž charaktery a postoje se nedají změnit ani těžkou situací. Namátkou tu lze jako více než symbolickou postavu zmínit strýce Kemala, který jako řidič náklaďáku rád zastavuje u kaváren a než jede dál, dopřeje si nejen kávu, ale vždy i několik koňaků. Nikdy přitom na silnici nezpůsobí nehodu, protože, jak sám říká, když řídí, nepije. Když má žízeň, zastaví, zajde do kavárny, napije se, a pak řídí dál. Z výšky svého vozu si udržuje přehled, dokud neonemocní a nepřestane řídit. Stejně by ale, jak sám říká, už nemohl jezdit, protože na silnicích po válce vyrostlo víc hraničních závor, než na nich dřív stálo semaforů. Zůstává už jen doma. Postava strýce Kemala je tak zrcadlovým obrazem našeho hrdiny Ze své vnitřní emigrace už se nikdy nevydá na nekonečné cesty, na něž byl celý život zvyklý vyrážet. Naopak náš hrdina jako uprchlík je navždy vyloučen z domova a zůstává emigrantem v celé té vnější šíři, která je mu bez pozitivního vztahu k domovu lhostejná a cizí.

Až v poslední povídce se čtenář dozví, co se stalo v zákopu, do něhož našemu hrdinovi vletěl granát, a co jsou vytetované obrazy, podle nichž je nazvána nejen poslední povídka, ale i celá kniha. Ty přicházejí po výbuchu, kdy všechno je náhle po určitý díl času vidět až neskutečně jasně a nadskutečně – jako na hyperrealistické malbě. Závěrečné vysvětlení, které zde celé nelze prozradit, lze chápat i jako poslední slovo Popajovy výstavy. Ale po mém soudu zazněla možná ještě důležitější slova pro pochopení celku, a to když Ljuca v předposlední povídce vypráví o již zmíněném strýci Kemalovi a o tom, jak byl za starého režimu na štíru s komunisty, kteří mu za to dělali potíže. O strýcových tehdejších soudcích se pak říká: „Jen o několik let poté ti samí lidé, co ho odsoudili, změnili křesla a přešli z komunistické partaje do nacionalistických stran, aby posrali, co se posrat dá. Oni se změnili, ale strejda ne. ,Cpete se do kostelů a mešit, jako jste se dřív cpali na sjezdy a do průvodů,‘ nadává i dnes, když ho něco naštve.“ Tady se nicméně jinak naprosto pregnantní Adin Ljuca možná jedinkrát dopustil nepřesné formulace – nejen strýc Kemal se nezměnil, ale nezměnili se ani – a možná především – ti, kdo se z komunistů plynule stali nacionalisty a uměli jako takoví rozpoutat bosenskou válku. Jiná věc je, že jedině strýc Kemal zůstal v různých dobách a ve změně kontextů stát na svém, a právě to měl možná autor na mysli, když psal, že oni se změnili, ne však on.

Rámce násilí

Na tomto místě je ovšem možné také otevřít určitou diskusi s přesvědčeními obou tvůrců, jakkoli je jejich zkušenost možná nepřenosná. Nezdá se, že by původcem zla musela být právě křehká výbava člověka, který se umí nechat unést svými emocemi, a vytváří pak nepravá bratrstva, bezhlavou masu schopnou všeho. Toto pojetí se objevuje jak v Popajově vlastním shrnutí Mejdanu v Jajce, tak i v Ljucových povídkách, jak napovídá líčení jeho silvestrovského zážitku v Praze. Emoce jsou ale spíše nebezpečné vždy až v určitých rámcích, v kterých jsou pak také teprve zneužitelné. Takové rámce ovšem musí být již předem připraveny a někdo je za ně také vždy odpovědný. Právě tak jsou určitým způsobem odpovědní i ti, kteří těmto rámcům začali sloužit, zatímco za emoce by nikdo původně odpovědný být nemohl – a především ne vlastní lidé, kteří jsou co do svých emocí oběma autorům dobře známi a jsou nám z této blízkosti vylíčeni. V Bosně tyto rámce, jak vyplynulo, připravovali už dlouho před válkou, ať už méně či více vědomě, ti samí lidé, kteří posléze vytvořili nacionalistické strany. I důvody, které lze při posouzení jejich směřování a skutků vzít v potaz, musely být ty samé, když jejich přechod od jednoho k druhému byl plynulý. A byly to zřejmě ty samé důvody, které jim také sjednaly přívržence. Dá se tu tak pochopit, proč v předposlední povídce strýc Kemal nadával na komunisty. A zdá se také, že stejnou cestou může být rovněž pochopeno, jakým způsobem tu válka vždy již byla. Válka, která proměnila životy všem v jejím dosahu, zcela viditelně pak tehdy, když vypukla.

Zdá se, že lidé, kteří dokázali válku rozpoutat, mohli být komunisty a pak nacionalisty, ale nikdy nemohli být vlastenci, stejně jako nebývají vlastenci ani ti, kteří se k takovým lidem a jejich důvodům přidávají. Ukázalo by se tak i na tomto případu – a nikoli jen vzhledem ke kontextu, do nějž patří a který pro nás otevřeli oba bosenští tvůrci, ale třeba právě i vzhledem k tomu kontextu, kterému rozumíme z vlastní historie, a rovněž i z pouhého náznaku z jedné vývěsky Konfederace politických vězňů –, že vlastenci se vždy spíše ocitnou na straně obětí, a to jako ti, kdo se v krajnosti musí vzdát i toho, co je jim nejdražší. Ale i tady nastává jedna obtíž. Vlastenectví se vždy pojí k určitému obecnu a jeho hodnotám. U českých vlastenců za druhé světové války to byl nárok svobody národa a národů, tedy svobody a z ní odvozené cti člověka vůbec. Svoboda je také podmínkou a východiskem k tomu, aby se poslání života v každém z lidí a v životě národů teprve mohlo začít uskutečňovat. Ve Ljucových povídkách se o ní nikde nemluví. Líčení bosenských lidí by tu spíše mohlo připomínat hrdinský typ, známý už z archaického Řecka, kdy dále neproniknutelný, neohrožený jedinec s vynaložením fyzické síly i chytrosti vzdoruje nepřátelské síle, jež bývá zpravidla v přesile. V povídkách se ovšem objevuje i obecnější než takto striktně individualistický postoj: totiž ochrana vlastních lidí, světa jejich života a práce, péče o každodennost s její nekonečnou pamětí a životní moudrostí. Je to spíše tento pohled na člověka a jeho sebepojetí, který lze vidět i v Popajových obrazech, fotografiích a grafikách. Dějiny jsou tu skrytým tajemstvím, čímsi daným, anebo jsou úplně odmítnuty ve jménu kontinuity života, který bere za cíl sám sebe a je si také zcela vydán. Život je v podání obou tvůrců stlačen na toto své minimum. Byl takový vždy, anebo zbyl takový až po výbuchu války jako vytetovaný, hyperrealistický obraz toho nejbližšího? Každopádně život sám pro sebe, zbavený svého poslání a odpovědnosti vůči němu, nemá jak z války vybřednout. Pouhé zájmy dne jsou dál vydány k manipulaci těm, kteří se chvíli nazývají komunisty, chvíli zase nacionalisty, a jak dál ještě? Takto se ve výpovědích obou tvůrců možná nejlépe ukazuje, proč a za jakých podmínek tu jejich válka vždy byla a je dál, a to nejen ze subjektivního hlediska. A proč je tu také jejich útěk: útěk z domova, a jednou a nějak snad i osvobození.

• Aldin Popaja: Jajce. Galerie U Bílého jednorožce a kostel sv. Vavřince. Galerie Klatovy / Klenová. 4. září až 31. října 2005. Vernisáž proběhla 3. září 2005.
• Jan Kuneš je filosof.
• Text vyšel v Literárních novinách 2005-40 na straně 13.
• Publikováno online 4.10.2005