Tvorba Aldina Popaji se pohybuje mezi skutečností a abstrakcí, mezi dvěma světy, které nám můžou na první pohled připadat jako nespojitelné. Popaja dokazuje, že tomu tak nemusí být. Ukazuje, že k sobě mají blízko: podobně jako třeba snění a bdění. Jedno bez druhého nemůže existovat. Sny, které vycházejí z našeho podvědomí, bezpodmínečně potřebujeme k tomu, abychom dodali naší existenci, kterou prožíváme ve stavu bdělosti, vyššího smyslu. Kdo nemá sny, je odsouzen k přežívání.

Aldin Popaja, rodák z bosenského města Jajce proslaveného mohutným, více než dvacetimetrovým vodopádem, se stal nepřehlédnutelnou postavou českého výtvarného umění. Je zajímavý nejenom jako umělec, ale také jako člověk, jenž toho hodně prožil. Do Prahy přijel studovat malbu v roce 1995. Nezačínal od nuly, bylo mu čtyřiadvacet a měl za sebou tříleté studium na Akademii výtvarných umění v Sarajevu, kde prožil nejen šťastné roky, ale na vlastní kůži zakusil též válečné útrapy, rozkol země, s ním spojená nejrůznější protivenství, zejména vyhraněný nacionalismus.
Aldinův talent byl nepřehlédnutelný, z domoviny si přinesl osobité, velmi intenzivní vidění světa, který byl schopen přesvědčivě přenést do grafických listů či na plátno. Pracoval s pamětí, ať už „vnitřní“, nebo vzpomínkami uchovanými pomocí fotografií. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové absolvoval v roce 2000 a už ve stejném roce zde začal pedagogicky působit jako lektor, posléze jako asistent v malířském ateliéru profesora Pavla Nešlehy (2001-2003) či Stanislava Diviše (2003-2010). Vedle toho začal samostatně vyučovat předmět Technologie malířských technik, v němž zasvěcoval adepty malby do nejrůznějších způsobů práce s barvami a výstavby obrazu. Aldin Popaja neučí náhodou nebo jen z nouze. Dokáže nabyté zkušenosti předávat dál, je teoreticky výborně vybavený, a to nejenom v otázkách malířských záležitostí: má široký přehled o vzdálených i moderních evropských dějinách, ostatně i když se považuje za „českého umělce bosenského původu“, ze všeho nejvíce je Evropanem.

Je výborným diskutérem, silným oponentem, který se neřídí jen intuicí, ale hledá pravdu na základě faktů a vlastní zkušenosti. K jeho osobnostnímu nastavení patří také sport, konkrétně box, jenž dlouhodobě pěstuje v pražském klubu Palaestra spolu s dalšími kvalitními výtvarníky, jako jsou například Ivan Komárek, Vojtěch Adamec nebo Karel štědrý či Krištof Kintera. Sportovní aktivity nejsou okrajovým počínáním, podporují vytrvalost či ducha fair-play. Především utužují pospolitost svébytné umělecké komunity. V neposlední řadě sport učí úctě k soupeři a vede k poznání, že vítězství i porážky musí člověk přijímat s pokorou, v duchu slavného Kiplingova verše: „Když proti triumfu i ponížení jako proti svůdcům spolčeným jsi kryt“. (Rudyard Kipling, báseň „Když“, 1895).

Nejvýznamnější umělecký projekt, s nímž Aldin Popaja započal kolem roku 2010, tedy těsně před naplněním čtyřicítky, svrchovaně naplňuje vztah mezi „abstrahovaným a reálným“. Jedná se o sérii nejosobnější a potažmo nejsilnější.

Umělec se totiž nechal inspirovat náhrobními kameny, které byly nedílnou součástí balkánských hřbitovů v období mezi třináctým a šestnáctým stoletím, kdy jejich tradice zanikla v souvislosti s nástupem Osmanské říše. Desítky tisícovek steček (viz esej bosenského teologa a publicisty Drago Bojiče na straně 69) se nacházejí na území dnešního Srbska, Chorvatska, černé Hory, především však v Bosně a Hercegovině, spousta jich je také v bezprostřední blízkosti Aldinova rodného města Jajce. Vzhledem k jejich výjimečnosti jsou chráněny jako památka světového dědictví UNESCO. Byly vysekané z vápence, největší z nich připomínají truhly, ale také domy, obydlí, příbytky, jiné zase stély, nádoby a jsou zdobeny náboženskými ornamenty i světskými výjevy, na některých se objevují dokonce motivy domácích zvířat a ptactva.

Malíř s nimi nakládá jako se symbolem, jenž přišel o svůj někdejší význam, a snaží se jej znovu definovat. Zpřítomňuje dávnou minulost a nabízí příležitost, jak ji opětovně vnímat. Jak si ji osvojit. Jak k ní najít cestu. Zpočátku ve svých kompozicích uplatňoval především jednotlivé prvky, které byly na povrchu steček vysekány pradávnými kameníky, a nechával je promlouvat bez opory se staletími prohloubenou „pevnou vazbou“. V podstatě je osvobodil, zbavil někdejší tíhy, nechával je levitovat v prostoru, takže se v detailech metamorfovaly do zvláštních, až vesmírně tajemných a záhadných struktur – jakkoliv vzešly z reálných předloh. Další jsou řazeny v rytmických sestavách a jejich sugestivní vyznění umocňuje opakování v jemných variacích. Obrazy mají dynamiku stejně jako hloubku, každý je schopen existovat sám o sobě, ale až v kontaktu s dalšími se mění v pozoruhodnou mnohavětou vizuální symfonickou skladbu.

S postupem času Aldin Popaja výtvarné pojetí „kamenných spáčů“, jak svoje obrazy s tématikou stečků pojmenoval (v roce 2019 byly vystaveny pod názvem Kamenní spáči v prestižní pražské Galerii Václava špály), rozšiřuje a kombinuje znaky se samotnými náhrobky. Nechce se opakovat, jsme svědky svého druhu evoluce, jaká se ostatně odehrála i v případě samotných náhrobků. Prohlubuje se geometrické tvarosloví, jež je zdůrazněno prostřednictvím velmi výrazné barevnosti a jejího prostupování v jedinečných lazurách dokládající malířovo mistrovství. Náboženská symbolika – ať už se jedná o kříž, půlměsíc či Davidovu hvězdu – se prolíná, jako by chtěl autor dokázat, jak nesmyslné je vyvyšovat jedno vyznání nad druhé, nebo dokonce kvůli tomu zbavovat života, vraždit, vymazávat stopy po existenci bývalých bližních. Na základě starých se rodí nové znaky, jež teprve čekají na to, až budou objeveny a následně použity. Hovoří vlastním jazykem a my sledujeme působivou aktualizaci předchozích dějů a světů. Jednou z největších a nezastupitelných předností výtvarného umění je zviditelňovat zdánlivě nevysvětlitelné jevy. Malířství je v tomto ohledu nezastupitelné a obraz zůstává klíčovým médiem, které nás provází čím dál složitějším světem.

Obrazy Aldina Popaji nejsou prvoplánové ani popisné, nejde o plakátové agitky, ale setkáváme se s angažovaností z rodu sofistikovaných a uvěřitelných. Dotýkají se podstaty, přičemž umělec zásadně nedává návod, jak díla „číst“ či „luštit“: Nechává na samotném divákovi, aby jim porozuměl. A pakliže by náhodou někomu jejich smysl unikal, nic se neděje, protože pokaždé budou dělat radost svou krásou, přesnými proporcemi a až meditativním, vysloveně duchovním vyzněním, jež nás obohacuje.