Současný člověk ze střední, západní či severní Evropy, pokud není válečný zpravodaj, zná válku jen z vyprávění. Z filmů a fotografií. Naštěstí. Postihne-li svět válka, země se ze dne na den stane nehostinným místem, v němž není žádné jistoty. Symbolicky nezůstane kámen na kameni. I díky šrapnelu v noze z prvního dne války nejspíš Aldin Popája preferuje řád a zabývá se symbolikou, která přetrvala staletí, krále, válečné sváry, hladomory i léta štěstí a hojnosti.

Už první důležitá díla Aldina Popáji známá v Čechách, grafické listy konfrontované s fotografiemi, se týkala války. Jeho diplomová práce na VŠUP byla rozměrným objektem s hyperrealistickými portréty v nadživotní velikosti, Šťastná bosenská rodina. Odloučení a vše, co ho provází, bylo vyjádřeno fotografickou perfekcí, dlouhým časem stráveným nad jednotlivými podobiznami. Další kapitolou se stala série několika diptychů nazvaná Dernek, neboli Mejdan v Jajci. I pro tyto obrazy byla důležitým zdrojem fotografie, tentokrát dlouhá expozice, která způsobila, že se z lidí nad stolky s pivem, vínem, kečupem a brambůrkami stali duchové, přítomní a nepřítomní zároveň. Pro svou zemi už nebyli obyvateli, ale návštěvníky.

Možná právě protože se Aldin Popája přistihl, že je rovněž duchem v městě Jajce, začal zkoumat něco skutečně těžkého a hmatatelného, co přežilo skrze kruhy času – kameny z bosenských nekropolí. Symbolická cesta mezi stéčky a jejich symboliku je cestou do míst a věků, kdy vědění bylo staré, hluboké, úplné a božské, a co je nejdůležitější, sdílené napříč celou kulturou bez ohledu na teologické odlišnosti.

Užívání stećků v pohřebním rituálu totiž nebylo vázané na konkrétní vyznání, spojovalo všechna tři náboženství, pravoslavné, katolické i církev bosenskou. Kamenní spáči, jak jim malíř přezdívá v parafrázi na stejnojmennou sbírku bosenského básníka Maka Dizdara, vznikaly na území Bosny a Hercegoviny, ale i Černé Hory, Srbska a Chorvatska v období středověku od 12. do 16. století. Stećky demonstrují provázání víry, rytířství a lidové kultury, jsou propojeny s místními lidmi a pohádkami, pověrami a zvyky, vyzařuje z nich jakýsi homérský archaismus. S ovládnutím země Osmanskou říší fenomén kamenných nekropolí zanikl a přes všechna archeologická zjištění stećky zůstávají záhadné. Nápisy a reliéfy, jimiž jsou pokryté, významně ovlivnily současnou literaturu a umění na Balkáně. Vápencové kameny se dochovaly v různých formách jako desky, truhly, sarkofágy, pilíře a kříže zdobené reliéfy a rytinami s dekorativními, symbolickými a náboženskými motivy, scénami tance, lovu, každodenního života. Dekory zahrnují zakřivené čáry s trojlístkem, plastický cikcak, radiální kruh, růžice, měsíc, hvězdy, spirálové křivky, luk a šíp. Symboly na stećcích lze považovat za kulturní prazáklad, na nějž pozdější náboženství navazovala. Pro Aldina Popáju jde tedy o cestu k původní bázi, která předchází moderním konfliktům, ke zlatému věku, o němž sníme jako o věku jednoty, míru, rovnováhy a jednoznačné identity. Nezanedbatelným je motiv spánku, který asociuje jednu z českých pověstí o Blanických rytířích. Obraz spícího bojovníka či jakékoli deaktivované síly či energie doprovází řadu oblastí legend a mytologie. Spánek předpokládá probuzení, návrat toho, co usnulo a z vědomí zmizelo.

Konfrontací mezi jasně definovaným geometrickým tvarem a nepravidelností pocházející z reality, z reliéfů a nápisů na stećcích, se Aldin Popája zabývá přibližně od roku 2010, kdy se po období zájmu o figuru přiklonil k abstrakci. Malíř užívá překvapivé barevné kombinace, vyjadřuje se prostřednictvím kompaktní plochy a náznakem iluze. Užívá tmavé a bílé pozadí, které můžeme interpretovat jako noc a den. Geometrickým řádem obrazců se proleptává nepravidelnost jako rentgenové světlo. Malíř hledá to, co je na symbolech estetické, co historicky podmíněné a co nese význam.

Aldin Popája se považuje za českého malíře bosenského původu. Jeho témata jsou bosenská, ale většinu výtvarného vzdělání a přemýšlení o umění získal v Čechách. Narodil se roku 1971 v Jajci v bývalé Jugoslávii, na území Bosny a Hercegoviny. V letech 1990 až 1995 byl studentem Akademie výtvarných umění v Sarajevu. Mezi lety 1995 – 2000 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde působil jako odborný asistent v ateliéru malby, zprvu u Pavla Nešlehy, potom u Stanislava Diviše. Pedagogické činnosti se věnuje i nadále. Kromě grafické práce, hyperrealistických pláten a symbolických kamenných spáčů je Aldin Popája také autorem série Balkánci, namalované stylem věcného realismu, v níž dokázal, že je výborným pozorovatelem a vypravěčem.

Martina Vítková